Cuka - rukojeť japonského meče

Autorem je Pavel Bolf

Samotná cuka je tvořena několika částmi. Je to dřevěné jádro, které těsně obepíná trn čepele (nakago). Toto dřevěná jádro je potaženo obvykle kůží z rejnoka (same), Další součástí rukojeti jsou kovové součástky, a to hlavice rukojeti (kašira), objímka rukojeti (fuči), párová ozdoba (menuki) umístěná pod opletem, oplet (cukaito). Pokud oplet prochází na konci rukojeti kaširou, bývají obvykle otvory v ní doplněny párovou ozdobnou součástkou (sitodome). Poslední součástí je kolík (mekugi), který upevňuje čepel v rukojeti.

Výroba rukojeti

V prvé řadě je potřeba vytvořit dlab pro nakago. Dřevěná část rukojeti je tvořena ze dvou polovin, v každé z nich je vydlabána polovina profilu nakago. Dlab musí být velmi přesný, aby při používání meče nedocházelo k viklání čepele v rukojeti. Po vydlabání a slepení obou částí se pomocí hoblíku a rašplí doupraví hrubý tvar rukojeti. Existuje mnoho variant tvarů cuky. K základním patří rukojeť jejíž obě stran jsou rovné, rukojeť jejíž hřbetní část je probraná do oblouku, nebo rukojeť která má probranu stranu u hřebetu i u ostří. Důležité je, aby rukojeť navazovala na linii čepele a svým tvarem výsledný celek dolaďovalaa nenarušovala. Dalším krokem je osazení fuči. Jedná se pouze o opracování ústí rukojeti tak, aby na něj fuči přesně pasovalo. Je důležité, aby přesahy fuči vůči habaki byly symetrické. Po dokončení tohoto kroku je na řadě doladění tvaru rukojeti. To představuje odstranění dřevěné masy hoblíkem nebo rašplí do finálního stavu. V této části je dřevěné jádro rukojeti velmi subtilní. Je nutné počítat s narůstem objemu po osazení rejnočí kůže a opletení. Před kaširou je z obo stran nutné vytvořit v dřevěném jádru důlky v místě, kde budou po opletení koncové uzly. Pokud bychom tento krok vynechali, budou uzly přílišvystupovat z plochy rukojeti, což je při používání meče nepříjemné. Pokud bude součástí koširae kogatana (nožík umístěný v saji na straně ura), dělá se podobná prohlubeň též na straně ura rukojeti, za fuči, v místě prvního přeložení opletu. Tím se výška opletu v tomto místě sníží a kogatana o něj při vytahování nezachytává.

Same

Dřevěné jádro se poté potahuje obvykle rejnočí kůží. Může být ale použita také kůže že žraloka, jako alternativy se používaly i plechy (stříbro, měď apod.), nebo byly rukojeti potaženy textilií (brokát). Renočí kůže je velmi zajímavý materiál. Její povrch je tvořen kostěnými kameny, ty jsou velmi tvrdé (připomíná velmi hrubý brusný papír). Samotná kůže je velmi tuhá a připomíná plast. Před použitím je potřeba ji namočit. Kvalita kůže má značný vliv na cenu rukojeti. Rozhodujícím měřítkem je velikost a pravidelné rozmístění velkých kamenů, které jsou umístěny v podélné ose rejnoka. Tyto kameny se umíšťují na omote stranu rukojeti před kaširu. Velmi kvalitní kůže byly a jsou i velmi drahé a dávaly se i jako dary. I dnes je možno koupit kůže jejichž hodnota se pohybuje v desítkách tisíc korun.
Používám tři způsoby potahování rukojeti. Za prvé je to umístění pásku kůže rejnoka po stranách rukojeti. Tento způsob se používá z úsporných důvodů. Samé je tak umístěno v oblastech, které jsou po opletní vidět. Druhou možností je umístit kůže kolem dokola rukojeti tak, že spoj je na straně ura v ose rukojeti. Třetí možností je umístit kůži jedenapůlkrát kolem dřevěného jádra s tím, že ukončení je u hřbetu rukojeti na straně ura. Všechny tři způsoby rukojeť zpevní, ale samozřejmě poslední dva způsoby mají na celkovou pevnost cuky nesrovnatelně větší vliv. Domnívám se, že důvodem k používání rejnočí nebo žraločí kůže bylo původně právě zpevnění rukojetí a estetické důvody byly druhořadé.
Barva samé může být různá, nejčastěji tmavé odstíny zejména u bojových mečů a mečů ze starších období (Koto). V Edo se rozšířilo používání bílého same, používá se ve velké míře dodnes.

Cukaito

Cukamaki (oplétání rukojeti) je samostatný obor, kterému se v Japonsku věnují specialisté. Používá se mnoho materiálů, od nejrozšířenějších hedvábných nebo bavlněných opletů (cukaito) přes kožené oplety různých typů, různé kulaté šňůry, ty se obvykle kladou vedle sebe nebo se prošívají napříč, aby vytvořily širší stuhu. K méně používaným materiálům patří ratan, štěpy bambusu, papír a další.
Stejně i samotných způsobů a používaných vzorů je celá řada. K asi nejrozšířenějším patří křížení opletu, přičemž se v místě překřížení obě strany dvakrát přetočí. Je však možné přetáčet jen spodní stuhu a u horní jen podsunout okraje. Dalším způsobem je stuhy jednoduše překřížit, používá se zejména u souprav typu tači. Oplety které jsou tvořeny několika vedle sebe položenými šňůrkami je možné různě proplétat a vytvářet tak různé esteticky zajímavé vzory. Domnívám se, že tyto způsoby se u mečů, které byly určeny k boji, nepoužívaly. Jejich životnost by zřejmě nebyla příliš vysoká. U bojových mečů byl oplet často naskrz prolakovaný, vrstva laku často částečně zakrývala strukturu same. Je však třeba si uvědomit, že podmínky kterým byl takový meč vystaven nebyly zrovna ideální. Bylo potřeba zabránit působení deště, sněhu, bláta, krva a dalším vlivům, jež by snižovaly životnost rukojeti. Funkčnost v případě takových souprav byla nadřazena dekoraci. Já osobně však tyto meče v strohých, jednoduchých a minimálně zdobených soupravách považuji za nejkrásnější. Přemíra zdobení byla záležitostí doby Edo, kdy se na původní význam meče někdy zapomínalo.
Oplet se podkládá papírovými trojúhelníčky, které vytvářejí jeho lepší plasticitu a tvar. Nepoužívá se jich však u všech typů opletů.

Menuki

Jedná se o párovou ozdobu rukojeti umístěnou pod opletem. Může znázorňovat předměty, zvířata, mýtické postavy, květiny, ale i výjevy z bitev nebo běžného života. Umísťovaly se tak, aby při nošení meče směřovaly ke kašiře. Například pár buvolů směřoval hlavami ke kašiře a nohama směrem dolů (ke hřbetu čepele). To platí pro katanu, nošenou ostřím nahoru. Menuki se umisťovaly asimetricky, ne proti sobě, a to tak, že první kus, blíže fuči, byl na straně omote (při nošení meče od těla). Druhý kus, blíže kašiře, na straně ura (při nošení meče k tělu). Menuki jsou obvykle zrcadlově otočené, tzn. pravý a levý kus.

Kašira

Kovová součástka, železná, měděná, stříbrná nebo tvořená slitinami (šakudó, šibuči) a další. Může být také z černé rohoviny. Tvoří hlavici rukojeti. Koncový uzel prochází otvory skrze ni nebo se na ní kříží.

Fuči

Objímka rukojeti ze stejných materiálů jako kašira. Rohovina se používá v případě souprav aikuči. Zabraňuje rozštípnutí rukojeti při dosazení nakago do rukojeti.

Kašira i fuči sloužily i jako plocha ke zdobení, byť tento význam je druhotný. Avšak úroveň zdobení těchto součástek u japonských mečů dosahuje tak vysoké řemeslné i estetické úrovně, že považuji za nutné se i o této funkci zmínit.