Kudy se ubírala vaše cesta, která vás zavedla k výrobě mečů?
Zhruba ve třinácti letech jsem se začal věnovat bojovým uměním. Nejdříve to bylo judo, potom karate a po ukončení gymnázia jsem začal cvičit aikido a zároveň iaido. To bylo období, kdy jsem začal pošilhávat po japonských mečích. Bylo to ještě za „hlubokého míru" a možností pořídit si japonský meč nebo kvalitní repliku bylo velmi málo. Začaly se k nám sice dovážet španělské repliky, ale ty pro mne byly finančně nedostupné. To byl důvod, proč jsem se rozhodl, že si nějaký meč vyrobím sám. Ve svých zhruba 76 letech jsem tedy jako své první pokusy „ochroustával" první kusy železa a mou inspirací a jediným zdrojem informací byly filmy jako „7 samurajů" nebo seriál „Sokol, strážce noci". Z těch jsem se nažil okoukat, jak mají meče vypadat a jakým způsobem jsou poskládané a drží pohromadě.
Později, asi když mi bylo dvacet, se už na internetu daly sehnat nějaké informace. V té době jsem vyrobil šest mečů. Ty se, alespoň co se čepelí týče, poměrně povedly. Dokonce se je podařilo zakalit na hamon. Se souprava-mi to už bylo horší, dnes by něco takového neopustilo mou dílnu. Pak následovala delší časová pomlka. Věnoval jsem se cvičení aikido a iaido. Zlom nastal v pětadvaceti letech, kdy jsem se přestěhoval do Olomouce. Zde jsem se seznámil s Milanem Steckerem a Jirkou Zdařilem, se kterými dodnes spolupracuji. Milan se věnuje hlavně leštění čepelí, Jirka vyrábí soupravy a záštity. Tenkrát jsem se dali dohromady a rozhodli jsme se vyrobit několik mečů pro členy našeho oddílu iaido. Později se to nějak zvrhlo a meče jsem začal vyrábět „profesionálně".
Zatím jste nezmiňoval, žádné profesní či studijní základy, jež by vám pomohly k tomuto „řemeslu". Měl jste nějaké vzdělání či praktické zkušenosti, o které jste se opřel v začátcích?
Ne. Vystudoval jsem vojenské gymnázium, po něm zdravotnickou školu v Brně, ale vyučený kovář nejsem. Jednoduše jsem si našel zaměstnání u kovářské a zámečnické firmy, kde jsem se naučil základům kovářské výroby. Později jsem zjistil, že umělecké kovářství s výrobou čepelí nemá mnoho společného. Samotná technologie je velmi odlišná. Podobné postupy se sice používaly v minulosti i v Evropě, dnes jsou však jíž zapomenuty.
K výrobě mečů je určitě potřeba obrovské množství informací a znalostí, ať už o technologiích, či materiálech, z jakých zdrojů tyto informace čerpáte?
Mnoho informací se mi podařilo získat zejména díky internetu, v češtině také vyšla nějaká odborná literatura, nicméně informace v ní jsou spíše obecné. Dnes v podstatě není problém dostat se k informacím, jež vám „poradí", jak japonský meč vyrobit. Realita je samozřejmě poněkud složitější, převést teorii do praxe není vůbec jednoduché. Navíc spousta „zaručených " informací jsou spíše bludy a mýty, v lepším případě polopravdy. Například kovářské svařování jsem se jako samouk snažil opakovaně naučit bez valných úspěchů. A to jsem měl možnost tento postup vidět na videu. Nakonec jsem si zajel do kovářského učiliště a požádal tamní mistry, aby mi postup ukázali. Zjistil jsem, že celý postup je velmi podobný tomu, o co jsem se pokoušel já, až na několik zcela zásadních detailů. Stejně tak kalení, které spočívá v nanesení hlíny na celou plochu čepele s výjimkou oblasti břitu, rovnoměrného prohřátí čepele a její zakalení ponořením do vody. To si žádá značné zkušenosti, jež v mém případě představují zhruba stovku nepovedených nebo zničených čepelí. Rozhodující úlohu zde má teplota, která se určuje podle barvy prohřáté čepele. Pokud je teplota vysoká, čepel praskne, pokud je nízká, nevytvoří se hamon. Takže teoretické vědomostí je potřeba podpořit praktickými zkušenostmi.
Japonský meč se za stovky let dočkal mnoha proměn, mluvíme-li o zdobení, tvarech atd. Je nějaké údobí, ve kterém se daný styl meče vyráběl, které vás učarovalo natolik, že se jeho výrobě věnujete výhradně?
To bych rád upřesnil. Japonský meč, co se čepele týče, se od devátého století v základních konstrukčních rysech nezměnil. Stále je to zahnutá čepel s jednostranným ostřím. Meče, které se vyráběly tenkrát, a ty, které se vyrábějí dnes, jsou pro laika velmi podobné. Tím se značně liší od mečů evropských, které se v průběhu staletí dočkaly mnoha výrazných modifikací. Technologie výroby japonských mečů se ve své podstatě také nezměnila. Byla období, která japonskému meči příliš nepřála, zejména po druhé světové válce, kdy byla na čas výroba mečů omezena. Kvůli tomu „chybí" jedna generace mečířů. Některé postupy byly zapomenuty a musí se znovu objevit. K největším změnám docházelo u souprav mečů. Například nejstarší soupravy tači se nosily zavěšeny ostřím dolů, později se přešlo k soupravám typu učigatana, které jsou dnes nejznámější. V konstrukcích čepelí je v závislosti na období spousta drobných rozdílů daných zejména způsobem vedení boje. Já osobně preferuji meče Koto (období do roku 1600), čepele typu tao a soupravy ve stylu tenšó (období Momo-jama, konec 16. stol). Po roce 7600 (období Edo) nastala doba „míru", což mělo na vývoj mečů značný vliv. Právo nosit dva meče měli jen samurajové a krátký meč mohli nosit i obchodníci. Obě skupiny často dávaly na odiv své bohatství a postavení nádherně zdobenými soupravami svých mečů. Nebylo však výjimkou, že dokonale řemeslně zvládnutá souprava Koshirae zdobená zlatem neobsahovala čepel odpovídající kvality. Avšak i v tomto období někteří mečíři vyráběli vynikající čepele.
Můžete nám alespoň obecně přiblížit výrobu či některé postupy výroby čepelí nebo mečů?
Samotná technologie výroby není na první pohled příliš složitý. Kdybych ji měl zjednodušeně popsat, začal bych přípravou materiálu. V tomto místě je největší rozdíl mezi tím, jak vyrábím meče já, a mezi tradičním japonským postupem. V Japonsku si i železo (ocel) připravuje sám mečíř. V praxi to znamená, že vytaví rudu nebo upraví železo do stavu, který mu vyhovuje. Do takto osobně připraveného materiálu je schopen se vcítit a jeho zpracování je tak mnohem preciznější, a to se projeví na konečných vlastnostech čepele. Já namísto toho zatím používám průmyslově vyráběnou ocel. Nemusím materiál třídit dle obsahu uhlíku, protože přesně vím, s čím pracuji. Pokud vyrábím překládaný meč, na výrobu pláště čepele použiji jednoduše nelegovanou ocel s vysokým obsahem uhlíku, na jádro čepele ocel s nízkým obsahem uhlíku. Navíc je tento materiál již čistý, zatímco vytavená ocel obsahuje nečistoty, které je potřeba odstranit. Z kousků vytříděné oceli se sestaví blok materiálu, který se zahřeje na teplotu, při které se ocel začíná tavit, a pak se kováním spojí do bloku. Ten se následně opakovaně překládá zhruba patnáctkrát. Počet a způsob přeložení má vliv na vlastnosti materiálu a jeho výslednou strukturu, která je po vyleštění čepele viditelná. Nakonec se do nauhličeného bloku oceli vloží jádro z měkké nekalitelné oceli a z výsledného paketu se vytáhne a vyková čepel. Měkké jádro chrání čepel před zlomením. Je totiž schopno pohlcovat rezonance vznikající při nárazech. Čepel bez jádra (šingane) je dobrá na cvičení iaido, je možné ji používat na tamešigiri, ale není to funkční zbraň. Vykovanou čepel je potřeba dále zakalit, vyleštit a vyrobit na ní soupravu. Věřím, že k jednotlivým postupům se dostaneme někdy v budoucnu.
Výroba si jistě vyžaduje kvalitní materiál a kvalitní výrobní prostředky. Kde a jak materiál získáváte a co vše je výrobě potřeba?
Základní pomůcky jsou samozřejmě výheň, kovadlina, kladivo, jednoduše základní kovářské vybavení. Při překládání k vytahování materiálu používám buchar. Ke kalení používám vanu s vodou a několik speciálních nástrojů. K leštění čepelí je potřeba sada kamenů s odstupňovanou zrnitostí, k výrobě součástek zámečnické nářadí jako pilky, pilníky, rýtka a podobně. K výrobě dřevěných částí soupravy jsou potřeba dláta a hoblíky. Dláta si vyrábím sám, mají specifický tvar, který umožňuje dlabat vnitřní plochy pouzder a rukojetí. Pro zajímavost, na dláta používám stejný materiál jako na čepele mečů
Úplnou výrobu meče či celé soupravy, tedy čepele a doplňků, si zajišťujete výhradně sám, anebo spolupracujete s někým, kdo dodává nějaké součásti soupravy?
Jsem přesvědčen, že jeden člověk není schopen vyrobit jak kvalitní čepel, tak kvalitní soupravu. Zmínil jsem již své dva spolupracovníky, všichni tři dokážeme vyrobit kompletní soupravu. Já zvládnu vyrobit meč od začátku do konce včetně brusu. Mou specialitou je ale kovářská část, to znamená vykovat a zakalit čepel. Milan dokáže nejlépe meč vyleštit a je schopen vyrobit nejlépe soupravu. Jirka se také specializuje na soupravy, zejména na kratší zbraně, tanta a wakizaši. Vyrábí také krásné prolamované tsuby. Ideální by bylo mít ještě specialistu na pouzdra a rukojeti, dalšího na laky, dalšího na oplety. Nejlépe tak dalších osm lidí se specializací. To bohužel zatím nejsme schopni v našich podmínkách zajistit.
Spolupracujete s Japonci v otázkách poradenství či dodávek materiálu?
Určitě ano, jak je to jen možné. Dovážím z Japonska například oplety, rejnočí kůži nebo magnoliové dřevo. Dále pak kameny na leštění čepelí a další pomůcky. Takže spolupracuji s Japonci zejména v oblasti nákupu materiálu. Na rozšiřování vztahů a spolupráce intenzivně pracuji.
Dají se vaše meče porovnat s meči japonskými?
Vyrábím dva typy mečů. S čepelemi z homogenní oceli a pak s čepelemi z překládané oceli, technologií, kterou jsem popisoval. Ty jsou samozřejmě japonským mečům podobnější. Myslím, že laik není schopen pouhým pohledem mé meče a japonské meče rozlišit. Největší rozdíl je již ve zmíněném použitém materiálu. To se odráží ve vlastnostech čepele, ocel japonských mečů (mimo hamon) je měkčí. Srovnávat kvalitní japonské výrobky s našimi kvalitními výrobky není dost dobře možné. Je to jako dělat japonskou kuchyni z českých surovin. Vypadat to může stejně, ale... To však neznamená, že vyrábíme špatné meče. Tvrdit ale, že jsou srovnatelné s kvalitními japonskými meči, by bylo velmi troufalé
Kolik zbraní jste dodnes vyrobil a jakého kousku si ceníte asi nejvíce?
K dnešnímu dni jsem vyrobil něco přes sto mečů, z čehož zhruba 90 % tvoří meče s nepřekládanou ocelí. Jsou vhodné pro všechny, kteří chtějí cvičit iaido s ostrou ocelovou čepelí, popřípadě chtějí vyzkoušet tamešigiri - sekání. Mám radost, když své meče vidím používat. Kvalita mečů se za dobu, po kterou je vyrábím, výrazně zlepšila. Nejvíce si cením meče, který jsem vyrobil asi před půl rokem s čepelí z překládané oceli, konstrukce naginata-nao-ši. Souprava je vyrobena podle originálu. Meč představuje velmi strohý bojový styl a to mám rád.
Dá se říct, že výroba mečů vás již dnes živí či se stala vaší hlavní profesí? Také by mě zajímalo, když si od vás někdo meč objedná, jak dlouho trvá dodání a jaké jsou ceny mečů?
Výrobou mečů se skutečně živím, v současnosti trávím v dílně zhruba deset hodin denně. Cenové relace nepřekládaných mečů v základní nezdobené soupravě se pohybují kolem 25 000 korun. Další příplatky jsou za zdobení či použití nadstandardního materiálu, například kožené oplety. U překládaných mečů je cena kolem 70 000 korun. Doba, kterou musí zákazník vydržet čekat na svůj meč, je v současnosti rok až rok a půl.
Proč lidé ke cvičení používají ostrý ocelový meč, když se ke cvičení iaido dá použít repliky za neporovnatelně nižší ceny?
Domnívám se, že to záleží na přístupu ke cvičení. Za prvé, vlastnosti meče s ocelovou čepelí jsou zcela odlišné od iaito s čepelí ze slitin hliníku. Největším rozdílem je samozřejmě váha meče, hodně těžké iaito má kolem 850 g, a to jsou spíše výjimky. Já se domnívám, že optimální jsou čepele s hmotností kolem 1 kg. Nesrovnatelné je také chování takových mečů při nácviku seků. Měkký materiál při silnějším seku jakoby plave. Ocelová čepel je pevná a při kime na konci seku nevibruje. Důležitá je také možnost vyzkoušet si reálné sekání přes makiwaru - tamešigiri. To s meči z lehkých slitin vůbec není možné. V neposlední řadě jde také o samotný pocit ze cvičení. Dokud člověk „bojuje" s bokkenem nebo lehkým a tupým iaiiem, nemá ke zbrani respekt, potažmo strach. Jednoduše necítí ostří svého meče. V našem dojo používáme bokken pouze při kontaktním cvičení a dále jej používají začátečníci, kteří ještě meč nemají. Všichni ostatní používají ostrý meč.
Na začátku rozhovoru jsme zmínili bojová umění a vaše spojení s nimi. Praktikujete dodnes aktivně nějaká, a jestli ano, jak vám pomáhají při vaší profesi?
Aktivně se věnuji aikido a iaido, nejvíce aikido. V rámci iaido věnuji maximum času nácviku základních seků, k čemuž dnes neoddělitelně patří tamešigiri. Při něm si člověk vyzkouší, že useknout mečem jen 8 cm silnou rohož není zdaleka tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Používání ostrého meče mi samozřejmě v mé profesi velmi pomáhá, zejména v rozhodování, jaký typ mečů mám doporučit svým zákazníkům dle účelu, ke kterému jim má sloužit. Samozřejmě budó a výroba mečů měly vliv i na mé postoje v běžném životě.
Pojďme se ještě v krátkosti vrátit k mečům samotným, a to konkrétně k mýtům okolo mečů se vyskytujících. Například se můžeme doslechnout, že dobrý japonský meč dokázal přeseknout lidské tělo vedví nebo rozpůlit blok kamene. Můžete toto potvrdit nebo vyvrátit?
K sekání lidí vedví: viděl jsem fotografii meče, na jehož trnu byl napsán výsledek jeho sekacích testů. Uváděl, že s ním mistr, myslím 68 let stár, přesekl tři lidská těla položená na sobě. Výsledek seku není jen záležitost kvality meče, ale také kvalit toho, kdo sek provádí. Někdo neznalý věci může špatným sekem čepel snadpono ohnout nebo jinak poškodit. V rukou mistra dokáže meč skutečné zázraky. Důležité je si uvědomit, že meč je určen k sekání svaloviny a kostí (v případě člověka spíš kůstek). Rozhodné ne k sekání železných trubek, dřevěných trámů nebo kamenných valounů. Bude-li se někdo pokoušet sekat podobné materiály, nejspíš si meč zcela zničí. Nicméně za druhé světové války v armádních instruktážních filmech přesekávali japonští vojáci meči hlavně amerických kulometů, aby ukázali nadřazenost svých tradičních zbraní nad americkými. Čepele mečů používaných v bitvách, které musely procházet zbrojí vojáků (samurajů), měly velmi mohutný vypouklý břit. Takové ostří nebylo tak náchylné na vylomení zubu. Meče po bitvách byly čas-to pozohýbané i jinak poškozené, ale pokud měla linie ostří nepřerušený hamon, bylo meč možné opravit a dále jej používat. Velmi často odpovídám na otázku, co stane s čepelí, když na sebe narazí dva meče ostřím. Výsledkem budou hluboké zuby v břitech obou mečů
Řekněte nám závěrem, jakým směrem se bude dál ubírat vaše cesta?
Filozoficky řečeno, s tím, jaký meč dokážu dnes vyrobit, stojím na úpatí hory, která se přede mnou tyčí s vrcholkem v oblacích. Budu se snažit i nadále pokračovat v tom, co dnes dělám, a kvalitu svých mečů neustále zlepšovat. Někdy v budoucnu bych rád vyrobil meč, který by byl alespoň v některých ohledech srovnatelný s dobrými japonskými meči. Chystám se také vrhnout na výrobu vlastní oceli a odtud je jen krůček k výrobě meče z vlastních zdrojů od počátku do konce
Velmi vám děkuji za zajímavý rozhovor, pře-ji hodně úspěchů a nových zkušeností a za mě osobně a čtenáře doufám, že tento rozhovor je zároveň příslibem k dalším materiálům, které pro náš časopis laskavě v budoucnu poskytnete.