Jaki-ire
Kalení čepelí japonských mečů

Autorem je Pavel Bolf

Publikováno ve Fighter's magazínu 9-10/2005

Kalení je po samotném kování čepele rozhodně jeden z nejdůležitějších, zároveň však také nejdramatičtějších kroků při výrobě meče. Čepel při něm získává své charakteristické prohnutí, část svých výjimečných vlastností, vytvoří se několik okem viditelných efektů (po vyleštění čepele), zejména pak hamon - zakalená linie ostří. Zdařilým kalením může dojít k vytvoření krásné a dokonalé čepele, v opačném případě naopak až k znehodnocení celé předcházející náročné práce. Cílem tohoto procesu je vytvořit houževnatou čepel s tvrdým ostřím. K jeho dosažení je třeba provést následující kroky:

Příprava čepele

Vykovanou a nahrubo opracovanou čepel je nutné tvarově doladit, ale hlavně opracovat a očistit hrubším pilníkem. Opracovaný povrch čepele by již neměl přijít do kontaktu s rukou. Pot a nečistoty, které na něm ulpí, následně brání dokonalému přilnutí pasty. Čepel v tomto stadiu nemá žádné, nebo jen velmi malé prohnutí. U některých typů mečů může být dokonce monouči - poslední čtvrtina u hrotu zahnutá směrem dolů, tedy na opačnou stranu, než jak má být konečný výsledek. Je potřeba počítat s průhybem, který vznikne při samotném zakalení. Na takto opracovanou čepel se nanáší tenká vrstva pasty.

Pastování

Příprava pasty je záležitostí každého jednotlivého mečíře. Základ je obvykle stejný, hlína. Kolem informací, jaký typ hlíny použít, je spousta tajnůstkaření. Je ale v podstatě jedno, jakou hlínu po-užijeme, důležité je jen, aby po vyschnutí na čepeli držela. Já osobně používám běžnou hrnčířskou hlínu. Do pasty někteří mečíři přidávají rozemleté dřevěné uhlí nebo popel z něj či jiné příměsi. Hlavním úkolem hlíny je zabránit přístupu vody k oceli s výjimkou ostří, Na ostří je jen velice tenká vrstva pasty nebo se nepokrývá vůbec. Tenká vrstvička, spíše jen povlak, zabraňuje při ohřevu čepele v oxidaci oce- li a při ponoření do vody zvětšuje plochu, která je s vodou v kontaktu. Vrstva pasty mimo ostří je silnější, v mém případě mezi 1 - 2 milimetry. Jak jsem se již zmínil, tato hlína brání přístupu vody k čepeli při zakalení. Další možností je pokrýt pastou čepel jen nad úrovní šinogi - žebra, popřípadě nepoužít hlínu vůbec. Pak vzniká linie hamon velmi pečlivým odstupňováním teplot při prohřívání čepele před samotným zakalením. Já považuji tento způsob rozhodně za jeden z nejobtížnějších, zároveň však při něm v případě úspěchu vznikají ty nejlepší výsledky. Vraťme se však ke kalení s použitím pasty. Linie hamon, která je po vyleštění čepele jasně viditelná, může vytvářet různé vzory. Představuje ji například rovná linie - suguha, pravidelné vlnovky - gunome, nepravidelné vlny - midare a spousta dalších jednodušších nebo složitějších vzorů. A právě typ linie hamon můžeme výrazně ovlivnit vzorem, který do hlíny v oblasti ostří nakreslíme. Po nanesení vrstvy a případném vykreslení vzoru (není to nutné) necháme hlínu na čepeli zaschnout.

Kalení

Nejdůležitější částí při samotném kalení je rovnoměrné prohřátí čepele v celé její délce na správnou teplotu. Každý materiál má odlišné vlastnosti a tím se i liší teplota, při které vzniká hamon. Obecně platí, že čím kvalitnější je použitá ocel, tím nižší je teplota při kalení. Aby to ale nebylo příliš jednoduché, je vždy potřeba přesáhnout teplotní hranici, při které se začíná vytvářet hamon (ten je tvořen zrny martenzitu). Pokud však teplotu při kalení přeženeme, dojde při zchlazení k popraskání čepele v hamonu (hagire) a tím k znehodnocení čepele. Je-li teplota příliš nízká, hamon se nevytvoří vůbec. V tomto případě však lze kalení opakovat, byt' to znamená vrátit se na začátek. Rovnoměrné prohřátí čepele vytváří vyvážený a pravidelný hamon. Pokud je na některé části čepele teplota vyšší nebo nižší, je to ve výsledku patrné i na samotné linii kalení. Dalším důležitým aspektem je doba ohřevu. V této části hovořím na základě vlastních zkušeností. Proto v případě použití jiného materiálu mohou být výsledky odlišné. Čím déle se čepel ohřívá, tím více zrna martenzitu rostou. To je zřejmě důvod, proč se pak odlišuje linka oddělující hamon od zbytku čepele i- nioi. Při krátkém ohřevu a kalení v nejnižší teplotní hranici je nioi velmi tenká. Pokud ohřev trvá déle, rozšiřuje se a není tak ostrá. Při kalení je možné dosáhnout dobrých výsledků v určitém teplotním rozmezí. Jediným, čím se kovář řídí, je barva oceli. Dle mých zkušeností s materiálem, který používám, je spodní hranice jasně červená a horní hranice temně oranžová. Jasně červená barva je však horní hranicí pro kvalitní čepele z překládané oceli. Samozřejmě i to, ve které části vymezeného rozmezí teplot se čepel v okamžiku zakalení pohybuje, má velký vliv na konečnou podobu linie hamon. V okamžiku, kdy je čepel rovnoměrně prohřátá, se ponoří do vody. V některých školách se ponoří do vody celá čepel včetně trnu - nakago, já používám zanoření čepele šikmo do vody ostřím dolů po nakago. Na čepeli tak vznikne další efekt - mizukage (stín vody). Zchlazení celé čepele trvá cca 15 - 20 vteřin.

V tomto čase se čepel prohne nejdříve hřbetem nahoru (cca prvních 6 vteřin), pak se začne prohýbat do svého konečného tvaru ostřím dolů. Tím samozřejmě v čepeli vzniká pnutí. Po vytažení z vody a odstranění hlíny čepel obvykle znovu lehce nahřeji na cca 200 stupňů, čímž z ní pnutí odstraním. Pokud je čepel pokřivená, narovná se pomocí teploty (lokální ohřevy) nebo kladivem, malé korekce lze dorovnat brusem. Teď již nezbývá než provést první brus na hrubém kameni, který nám ukáže výsledek. Pokud je vše v pořádku, pokračuje se v leštění čepele a vyrábí se na ni souprava.